Na světě stále existují státy, ve kterých lidé mnohdy končí za svůj názor ve vězení. Napříč kontinenty na to upozorňuje Den vězněných spisovatelů. Česko ctí svobodu projevu, ale ne vždy tomu tak bylo. V českých dějinách figurují významní novináři a spisovatelé, jejichž osudy připomínají doby, kdy dodržování lidských práv nebylo samozřejmostí.
Novinářská kariéra Karla Havlíčka Borovského začala velkolepě. Po návratu z carského Ruska ho František Palacký doporučil do vedení Pražských novin. Po dvou letech se redigování plátku sám vzdal, protože Rakouské císařství do ústavy zakotvilo, že Pražské noviny budou psát ve prospěch vlády. Založil Národní noviny, ale monarchie je zakázala. Co to jest byrokracie, Cenzura a svoboda tisku, Co jest vlastně konstituce, tyto články vyšly v Havlíčkově časopisu Slovan, který se mu stal osudným. Z Kutné Hory, kde působil, ho policie odvezla do Brixenu v Tyrolsku. Novináře věznili v domku, kam se za ním později přestěhovaly i jeho manželka s dcerou, dostával kapesné a věnoval se zahradničení a včelaření. Přesto ho exil vyčerpával. Historik Jan Herejt píše v Havlíčkově životopisu: „Vypovězení působilo na Havlíčka velice, sešedivěl, pro obveselení koupil si dva drozdy, ptáci ho bavili při jednotvárném životě.” V roce 1855 dostal povolení k návratu do Prahy, kde o rok později zemřel na tuberkulózu. Noviny se o jeho smrti bály informovat.
Karel Poláček
„Čas byl ve vězení dlouhý, zejména noc bývala k nepřečkání. A ta atmosféra bývala nesnesitelná, zejména pro delikátního člověka. Jednou sepíšu své paměti a bude velké divení, co jsem zkoušel,” zmiňuje Karel Poláček v poslední nedokončené části díla Okresní město. První díl satirické ságy, která si utahuje z maloměšťáctví zakořeněném v Poláčkově rodném Rychnově nad Kněžnou, vycházel na pokračování v Lidových novinách. Z lidovek, kam přispíval kromě autorské tvorby i sloupky a soudničkami, musel odejít po zavedení rasových zákonů v roce 1939. Jeho otec byl židovský obchodník a Poláček svůj židovský původ netajil. Naopak – mezi jeho díla patří Povídky izraelského vyznání nebo sbírka židovských anekdot. „Lidská touha po panovačnosti nutí prosebníka k dlouhému čekání, čímž vzrůstá jeho tesklivost,” zapsal si do svého deníku, který později vyšel pod názvem Se žlutou hvězdou. Po roce stráveném v Terezínském ghettu nastoupil do transportu do Osvětimi. Podle svědků zemřel na sklonku války při pochodu smrti do koncentračního tábora v polských Gliwicích.
Jiří Lederer
Sociolog, publicista a spisovatel Jiří Lederer na sebe poprvé upozornil režim v roce 1958, kdy Večerní Praha otiskla jeho kladnou recenzi románu Josefa Škvoreckého Zbabělci. „Takhle o květnové revoluci ještě nikdo nepsal. Tím schválně necelistvým, strašně zdeformovaným, protože zúženým obrazem revolučních dnů,” i kvůli těmto slovům musel redakci opustit. V novinách vyšel o knize další článek, tentokrát negativní. V okupačním roce 1968 kritizoval ve svých článcích polskou politiku a policie ho poprvé zatkla za hanobení státu světové socialistické soustavy. Podruhé ho soud odsoudil za šíření zakázaných literárních děl do zahraničí. „Problém je prostě v tom, že existence zakázaných spisovatelů se zásadně nehodí do země Havlíčka, Němcové, Nerudy, Haška, Čapka, Šaldy, Neumanna a Halase,” hájil se. Po propuštění stát Lederera přinutil odejít z Československa. Nastěhoval se s rodinou do západního Německa, kde mimo jiné spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Do Čech se už jako občan nikdy nevrátil. Zemřel po srdečním infarktu v říjnu roku 1983.